Je těžké napsat přiměřený text, zejména v situaci, kdy jste se zemřelým byli v kontaktu skoro do poslední chvíle.

Lze napsat nekrolog – formální popis života zemřelého. V případě Heleny Markové to ale jistě není třeba. Její profesní život je všem dobře znám. Mnozí ze současných i budoucích nutričních terapeutů jí poznali jako svou třídní, či svou vyučující.

Dovolte mi tedy uvést v den jejího pohřbu osobní vzpomínku na několik setkání v průběhu roků.

Poprvé jsme se mohly setkat při studiu, tehdy ještě ve Školské ulici. Byla ve vyšším ročníku, tak jsem o ní věděla, ona o mně asi ne. Patřila k několika málo absolventům oboru, kteří pokračovali následně ve studiu vysoké školy. Její úspěšné absolvování jí posunulo do pedagogické oblasti.  Pro „roduvěrné“ nutriční terapeuty (v té době dietní sestry) však není jednoduché změnit obor.

Proto i Helena posléze propojila obě své kvalifikace a stala se pedagogem ve škole vzdělávající budoucí nutriční terapeuty (tehdy ještě dietní sestry).  Postupně se stala vedoucí oboru a to nejen v rámci školy, ale posléze i v rámci České republiky.

V této pozici zvládla velmi náročné a vpravdě turbulentní období po roce 1990, kdy se rozhodovalo o tom, zda obor zůstane jako samostatný, jaké typy vzdělávání pro něj budou realizovatelné a to včetně boje o některé předměty a rozsah výuky jak v teoretické, tak v praktické oblasti. To byla chvíle, kdy jsme se potkaly podruhé, každá z jiné oblasti – ona z pedagogické, spíše teoreticky zaměřená, já se znalostí praxe a trendů ve zdravotnictví.

Výsledkem společného snažení, v němž byly posléze, díky tlaku Heleny na příslušné organizace, zapojeny i další kolegyně ze škol vzdělávajících nutriční terapeuty, bylo zachování samostatného oboru, s potřebným rozsahem specifických předmětů (největší boj byl o chemii potravin). Následně pak bylo třeba vytvořit celostátně platné vzdělávací programy pro dvě nové větve (nutriční asistent a nutriční terapeut).

Chtěla bych tedy připomenout Helenu jako osobu, která pro vzdělávání nutričních terapeutů pracovala většinu svého profesního života a v klíčovém období se významně podílela na jeho zachování jako svébytného oboru.

Podílela se i na popularizaci oboru při dlouholeté spolupráci s nakladatelstvím MAC.

Osobně na ní vzpomínám jako na člověka s pevnými názory a rovným přístupem. Až do poslední doby byla otevřena novým trendům ve vzdělávání a jejich adaptaci pro vzdělávání nutričních terapeutů.

T. Starnovská